Viděli jste někdy psa, jak se párkrát otočí na místě, než si lehne? Dennis tento zvyk prérijních předků ve vysoké trávě daleko překonal. Vidět ho, jak si rovná peřinu je nesmírně tvůrčí. Někdy až třikrát vstane a naklepává ji packama, než se mu podaří ztvarovat ideální pelech. Když ho s úžasem pozoruji, dívá se na mne s velkou obavou, jestli ho nechci pohladit nebo nemám něco dobrého - pak by totiž musel přijít a celá práce přišla vniveč.
Dnes v noci si přišel zase lehnout ke mně a nejdříve se "připrdelil" k noze, jak je jeho zvykem. Prostě si lehne a když svým zadkem nedoléhá lidského tepla, přišoupne se. Dokáže se tak dostat přes celou postel a pořád leží stočený v klubíčku.
Jenže pak se mu něco nezdálo, zvedl se, ňuchnul mi svým studeným čumákem do podkolení jamky a posunul mi nohu. Potom tlapkou přitáhl chodidlo, svalil se mi na stehno a hlavu položil na lýtko.
Chápete to?! On si ze mě udělal podložku! Jsem pro něj jako kus peřiny na posteli! Já nikdy neměl u nikoho autoritu a Dennis to už dávno pochopil.
Celou noc jsem se bál pohnout, abych ho neprobudil...
