Vyšli jsme ven. Začínala nádherná noc. Šli jsme chvíli mlčky, až se Káťa zeptala:
"Nad čím přemýšlíš?"
"Nad knihou." - odpověděl jsem trochu nepřítomně. "Nad motivem, který se mi mihl hlavou před pár dny. Víš jak jsme se bavili kdysi o Shakespearovských bezprostředních láskách? Kdy muž pohlédne na ženu a hned ví, že je to ta pravá a ten okamžik se stane předělem v jeho životě. Je ochoten ztratit všechno, všechno opustit, všechno dát - jen pro ni. Od té chvíle pro něj existuje jen ona."
Odkašlal jsem si a nadechl se.
"Představ si situaci: on, školní idol. Nejhezčí kluk na škole. Bohatý, žádaný, sen všech holek. Kvůli nějaké sázce nebo z náhlého popudu se skloní k dívce, která tam sedí a je zabraná do knihy. Řekne 'Promiň, mohu?', vezme jí tu knihu, položí vedle, sedne si k ní a začne jí líbat. A tehdy by začaly dějiny jednoho polibku. Polibku, který by všechno změnil, který by byl sledem tolika událostí, příběhů, zážitků, že by obsahoval všechny schůzky a poznávání, jak probíhají obvykle. Dívka by se nejdříve nechala s pocitem 'Ať si to užije, až ho to přestane bavit, nakonec je to nejhezčí kluk na škole, proč bych se bránila, taky si to můžu užít.' Ona by neměla s líbáním zkušenosti, jen by prostě čekala, až ho to přestane bavit. Ale ono by to nepřestávalo. Postupně by oba zjišťovali, že je to víc, než recese. Oba by začínali něco cítit. A ona by začala odpovídat. Nesměle a neuměle, ale na tom by nezáleželo. Během polibku by se odehrála jejich první schůzka, ale i ty další, poznávali by se vzájemně právě v něm. Že on je ve skutečněosti velice jemný, plachý, že ona je živá, nenápadná, ale plná nadšení. Že on nikdy neudělá, co by nechtěla, ale dokáže vyčíst i z nejjemnějších náznaků, co by si přála. Že v ní se skrývá víc, než ve všech dívkách, které kdy poznal."
Zabořil jsem ruce do kapes a přitiskl Káťu k sobě.
"Vztah obvykle probíhá, že se dva lidé poznají, seznámí, schází se, více se poznávají, zamilují... To všechno by tady bylo. Ale v jediném polibku. Když by skončil, vězeli by oba v hlubokém, dávno daném stavu. Jako by byli spolu už dávno. A přitom by ani jeden nevěděl,, jak se ten druhý jmenuje. Ani už by si nebyl tak jistý, co ten druhý opravdu cítí. Jako by se probrali v úplně novém světě a oni začínali zjišťovat, co se vlastně stalo, kde jsou... Snažili by se žít jako obvykle, ale už by to nešlo."
Pokrčil jsem rameny: "Tak jen přemýšlím, jak dál. Je to jako analýzy, které dělám - když mne napadne nějaký motiv, scéna, většinou obsahuje veškerý předešlý i následující děj. Cítím, že byla někde zasazená a já jen musím dohledat, co bylo předtím a co následovalo. V podstatě kombinatorika."
Dál jsme šli zase mlčky. Káťa vypadala velmi soustředěně. Po pár minutách jsem se zase zeptal já: "A nad čím přemýšlíš ty?"
"Jak tenhle bonbon vycucat tak, abych ho pak jen rozmáčkla jazykem o patro."
Formy relaxace po náročném dni.
