Provedli jsme to jako loni - v rámci naší rodinné tradice.
U nás Mikuláš nikdy moc nechodil, ale milovali jsme jako děti to dobrodružství, když se večer ozval zvonek - a za dveřmi na chodbě jsme pak našli spoustu dárků pro nás, tak hodné děti!
Všechny návštěvy toho večera byly notně konsternovány, když je nikdo nevítal - ba naopak jsme často vyjádřili rozladění, že nejsou Mikuláš...
Barák, kde bydlí bráška s rodinou se ovšem tento rok opravuje, ale i tak se nám podařilo rozložit nazdobené pytlíky s nadílkami po chodbě, schodišti, až do dalších pater. Káťa je umístila mezi sutí na krásné vánoční ubrousky.
Zapálili jsme mezi nimi svíčky, což značně usnadňovalo orientaci, vzhledem k tomu, že světlo v domě moc nefungovalo. A zbývalo již jen zazvonit a utéci.
Což byl problém, protože předělávali i zvonky. Ze zdi na mne trčely jen dva dráty, kterých jsem se neodvažoval dotknout, aby k dárečkům, díky mé propocené péřové bundě, nepřibyl i husí popcorn.
Zkusili jsme venkovní zvonek, ale nezdálo se, že by fungoval aspoň ten. Nakonec jsem tedy zabušil na dveře a zdrhal.
Takže jestli bráchovy děti měly letos Mikuláše, nevím. Za dovírajícími dveřmi jsem sice zaslechl nějaký lomoz, ovšem ten se dal vyložit různě.
Například jako zvuk, když v tmavém domě kdosi nečekaně uklouzne po kokosu, sedne na ananas a projede tři patra mezi mandarinkama, aby šokovaný přistál v přízemí na trsu banánů, zatímco ho bombardují dopadající čokoládové figurky Mikuláše, čerta a anděla.
