Také si povídáte se psem? Problém je, že čím více se stáváte pejskařem, přestáváte to vnímat a prostě mluvíte - a ty vaše čtyři nohy se tváří, že vám rozumí. I když vás často ani neslyší.
Jsou to většinou bezvýznamné poznámky jako, když stojím na přechodu a čekám, než se ke mě ten starý pes dovleče. Ten si klidně očuchává svá místečka a plete se pod nohy všem lidem. "No tak dělej, dědku, jednou se přes tebe někdo přizabije a počkej, jak budeš kvičet ty blbečku!"
Jindy zase se Dennis žene k ohromné feně, prsí se a má vztyčený ocas, aby vypadal větší a já jen vrtím hlavou: "No jasně, jseš sice krásnej, ale tenhle by byl pro tebe moc velkej..."
Také si vzpomínám, jak jsme s Dendou sledovali fenku v parku, z ostrůvku tramvaje. Byla velká a Dennis miluje dlouhé nohy. Zíral na ní a větřil, snažil se natáhnout vodítko, kam až to šlo. "To jsou ale dlooouhé nooohy, co? To je nádhera!" - četl jsem jeho myšlenky. Najednou k ní přiběhl poměrně dost ošklivý ratlík a fena si lehla na bok. Proto jsem přidal povzbudivě: "Vidíš a je to pěkná parková čubka, u té má šanci kde kdo, tak třeba i ty..."
A jak si tak mluvíte se psem, ani si nevšimnete starého muže, co stojí vedle vás na přechodu, mladíka v růžové košili nebo že ve stejném směru, kam se díváte na psy, stojí žena ve velmi krátké sukni.
A tak můžete dostat holí, telefonní číslo a facku...
