Vydané knihy

Inkontinentní delfíni Koupit on-line
Nová kniha od humoristy M. M. Cabicar je tu! A proč se jmenuje Inkontinentní delfíni, když o inkontinentních delfínech vůbec není? Protože kdo má ty názvy furt vymýšlet?!

Dítě školkou povinné Objednat tištěnou
Ať doma, na hřišti nebo v čekárně chirurgické ambulance, všude se s Cabicarem a jeho rodinou zasmějete. Při čtení doporučujeme nejíst a nepít, hrozí nebezpečí udušení.
Koupit e-knihu

Sedím na chirurgické ambulanci Koupit on-line
Ať doma, na hřišti nebo v čekárně chirurgické ambulance, všude se s Cabicarem a jeho rodinou zasmějete. Při čtení doporučujeme nejíst a nepít, hrozí nebezpečí udušení.

100 000 slov Stáhnout zdarma
To nejlepší za rok a půl činnosti nakladatelství "E-knihy jedou" je tady! Povídky, příběhy a básně od 35 autorů a autorek nakladatelství, dohromady téměř 100 000 slov. Většina z prací obsažených ve sbírce ještě nikdy nebyla uveřejněna.

Pstruží Smrť Koupit e-knihu
Humorista Martin Macek Cabicar přináší knihu svatebních příhod. Při čtení doporučujeme nejíst a nepít, hrozí nebezpečí udušení.

Příhody Dennise Smrdidecha Koupit e-knihu
Humorista Martin Macek Cabicar přichází s knihou věnovanou superpsu Dennisovi. Při čtení doporučujeme nejíst a nepít, hrozí nebezpečí udušení. A ne psími chlupy.

Prcek Plod na planetě Hugo  TIŠTĚNÁ VYPRODÁNA !  Koupit e-knihu
Humorista Martin Macek Cabicar přináší knihu věnovanou čistě těhotenství, porodu a prvních krůčků Viki, dítěte, jehož se bojí i čerti.
Koupit e-knihu

Kniha povídek Koupit e-knihu
Humorista Martin Macek Cabicar přichází sdalší knihou svých zběsilých příběhů. Při čtení doporučujeme nejíst a nepít, hrozí nebezpečí udušení.

Struna do kráječe Koupit on-line
Podle psychologů je internet stejný, jako každá jiná droga, ale to si nemyslím. Já jsem na netu neustále a nemám z toho žádné následky. Když třeba jedeme na dovolenou, net mi sice chybí, ale že bych se z toho osypal, to tedy ne. Vlastně nejhorší jsou první tři dny, kdy se potím a neustále zvracím. Potom už je to v pohodě. To jsem v komatu. Ale tak to má každý, ne?

M. M. Cabicar přichází se šestou knihou svých zběsilých příhod a bránici trhajících vtipů.

Můj pes, Superhrdina Koupit on-line
Humorista Martin Macek Cabicar přichází s pátou knihou svých zběsilých příhod a bránici trhajících vtipů.

Nudistické brambory Koupit on-line
Humorista Martin Macek Cabicar přichází se čtvrtou knihou svých zběsilých příhod a bránici trhajících vtipů. Při čtení doporučujeme nejíst a nepít, hrozí nebezpečí udušení.

Sundáš mi kalhotky? Koupit on-line
Humorista Martin Macek Cabicar, přezdívaný "český Fulghum", autor dvou nejvirálnějších knih českého internetu na začátku tohoto roku, přichází s třetí knihou svých zběsilých příhod a bránici trhajících vtipů.

Platýz v drogerii Koupit on-line
Humorista Martin Macek Cabicar přichází s druhou knihou svých zběsilých příhod a bránici trhajících vtipů. Při čtení doporučujeme nejíst a nepít, hrozí nebezpečí udušení.

Kulový plesk Koupit on-line
Vtipy jsou dílem lidové tvořivosti, jejichž autor je neznámý. Ale je možné, že i vy znáte nějaký vtip, který pochází od autora této knihy, protože mnohé z jeho textů se rozšířily a zlidověly. Při čtení doporučujeme nejíst a nepít (hrozí udušení) a nečtěte na veřejných místech (budete se smát jako blázen).
Nová služba! Objednat vytištění e-knihy
E-kniha. Eknihy jedou 2014

Jak jdou knihy po sobě

1. Pstruží smrť (e-kniha)

2. Příhody Dennise Smrdidecha (e-kniha)

3. Prcek Plod na planetě Hugo (e-kniha)

4. Můj pes, Superhrdina (e-kniha)

5. Nudistické brambory (e-kniha)

6. Sundáš mi kalhotky? (e-kniha)

7. Platýz v drogerii (e-kniha)

8. Kulový plesk (papírová i jako e-kniha)

9. Název knihy (Kniha povídek) - (e-kniha)

10. Struna do kráječe (e-kniha)

11. Sedím na chirurgické ambulanci (e-kniha)
12. Inkontinentní delfíni (e-kniha)
13. Dítě školkou povinné (papírová i jako e-kniha)
14. Dítě školkou povinné - Jak čůrají nevěsty (papírová)

Ultimátní knižní záložka

K objednání zde.

Hovnoball

VAROVÁNÍ! Následující text je extrémně nebezpečný! Před čtením navštivte WC (hrozí znečištění oděvu)! Při čtení nejezte ani nepijte (hrozí udušení)! Nečtěte na veřejných místech (budete se smát jako blázen)! Použijte bezpečnostní pásy (hrozí pád ze židle)! Připravte si kapesníky a uvolňující mastičku na břicho, protože budete mít křeče a budete brečet (smíchem). Někteří lidé ani pro slzy neviděli na text... Myslíme to vážně.

Bouřka, co se včera večer prohnala Prahou byla neskutečná, něco takového jsem ještě nezažil. Nešlo vlastně ani tak o bouřku, ale o tu vichřici před ní. Podle meteorologů měl vítr rychlost 25m/s, což je 90km/h, ale já s Dennisem jsme měli problém se udržet na ulici. Káťa nás vyhnala, prý "než přijde ta bouřka". Ta bouřka byla pověstným prdem hurikánu proti tomu, co se dělo v ulicích před ní. Všechno, co kde leželo, lítalo vzduchem. Vůbec jsem nemohl otevřít oči, všude spousty prachu, ve vzduchu poletovaly větvičky a všechen bordel, co kde ležel na chodníku. Vypadalo to, jako by úplně přestala fungovat gravitace. Nebyla to jen vichřice, ale obrovské poryvy větru, které se proháněly různými směry a smýkalo to s námi na všechny strany. Dennis vypadal, jako když jdeme k veterináři, kdy se vždy promění v tunovou kotvu, všechny packy vzpříčené a zaklesnuté do země. Docela to zvládal, jen to toho starého psa poněkud zdeformovalo, vypadal mnohem aerodynamičtěji. Určitě znáte fotky, jak má pes vystrčenou tlamu z auta, tak si představte, že vystrčíte psa celého... Myslím, že u čumáku se mu trochu natrhl kožíšek, jak se celý sroloval k zadku. Podařilo se nám dopotácet za roh, kde to vypadalo chráněněji. Dennis okamžitě zaklekl, rozhodnutý splnit si svou povinnost v rekordním čase, jen ať už jsme proboha zase doma. Při tlačení mu tak vylézaly oči, že chvíli vypadal jako velká, chlupatá moucha. Konečně hotovo a skutečně se zápisem do Guinnessovy knihy rekordů. Věděl jsem, že uklidit to po něm nebude v tom větru snadné, ale co se stalo by mne nenapadlo v těch nejhorších snech. Už jsem měl skoro sebráno, když mne poryv větru odhodil až na hydrant a pytlík i s hovnem na krajíčku se vznesl, jako by ho unášeli mimozemšťani. Nutno říci, že si nevybrali nejhodnotnější vzorek lidstva. Zřejmě to poznali, protože se vzorkem flákli o jedno okno a pak pytlík odletěl. Hovno však zůstalo na okně. Zůstal jsem zírat. Můj 200letý pes dokázal posrat okno v druhém patře. To je na druhý zápis! Mnohem lepší myšlenka však byla rychle zmizet za roh, protože k oknu se někdo blížil. Otevřelo se a přes kvílení větru bylo zcela jasně slyšet nějakého dědu: "Maruško! Pojď se podívat, někdo nám nasral na okno!" Pak slabší ženský hlas, odkudsi zevnitř: "Ale Rudolfe, proč mluvíš tak sprostě. Vidíš ten vítr, kdo ví, co to sem zaválo. Jsme ve druhém patře, tak jedině holubinec, ne?" "Tak se pojď podívat, tohle není holubinec, tohle je snad z medvěda!" - křičel rozčileně děda. Musím přiznat, že Dennis měl poslední dny problémy a zdálo se mi, že se chtěl rychle zbavit úplně všeho, v případě, že by bouřka pokračovala několik dní. Nebo měsíců. "Ty vždycky tak přeháníš, Rudolfe!" "Tak se pojď podívat sama!" - ječel děda vztekle "Je to ještě teplý, tohle snad muselo nějakýmu motorkáři ulítnout rovnou od prdele!" "Rudolfe!" - ozval se přísný hlas daleko za oknem, také vzteklejší "Já mám ruce od těsta a nikam nejdu! Jen kvůli tvé představě, že ti někdo přijel s motorkou do druhého patra, zaparkoval na parapetu, aby se nám vykálel na okenní tabulku! Musel to být holub." "Říkám, že to je ještě teplý!!" - zařval děda do ulice. "Ty jsi na to sahal?" - vyjekl ženský hlas zevnitř. "Ne, já do toho asi vrazil teploměr a teď mu tu měřím puls!!" - sípal děda, až jsem začínal mít strach, že to s ním šlehne. "Jistěže jsem na to sahal, když tě tak obtěžuje se přijít podívat, jak nám lidi serou do oken!" Chvíle ticha. Pak najednou ženské ječení: "PROBOHA RUDOLFE TO JE HOVNO!! JAK SE SEM PROBOHA DOSTALO?!" Děda byl také nabuzený a zjevně se rozhlížel ulicí. Já se psem schovaný za rohem jsem se neodvážil pohnout a tiskl se ke zdi, aby mne vítr nepostrčil na jeviště. Před oponu. "To nevim, nikoho jsem neviděl. Je možný, že by to přišlo zeshora?" "A nemohlo to sem zanést z kanálu?" "Je teplý, to povídám!" - řval děda "No jen si sáhni!" "FŮŮŮŮŮJ!" - pištěla žena "PROBOHA RUDOLFE, ONO JE JEŠTĚ TEPLÉ!" "Dyť to říkám!" - pronesl děda se zadostiučiněním. Zase se vykláněl z okna a rozhlížel: "Že by tu zase lezli Ukrajinci? Víš, jak tu na lanech se spouštěli... To víš, když je to přepadne, než by se vytáhli nahoru..." Vytvořili jsme s Dennisem naprostou záhadu. A rozhodně nebylo moudré ji jakkoli objasňovat. Plížili jsme se domů. Káťa už nás čekala a hned ve dveřích mi položila rutinní otázku: "Tak, jak to šlo?" Zasvítili mi oči: "Tak tomu nebudeš věřit..." A po chvíli se z našeho bytu ozvalo: "PROBOHA RUDOLFE TO JE HOVNO!! JAK SE SEM PROBOHA DOSTALO?!" Ten den jsme šli spát o dost později a dlouho nemohli usnout. Náš pes vyvinul zcela novou hru: Hovnoball. Se spoustou branek na každém baráku.

Z e-knihy Kulový plesk

Druhý díl najdete na autorské stránce na facebooku zde.

Přidat příspěvek by Martin Macek Cabicar.

Ve výtahu

Fronta kočárků před výtahem. Přichází zima, rodiče s dětmi se stěhují z hřišť do dětských koutků. Já jel jen nakoupit a když jsem se konečně dostal s Viki v kočárku do výtahu, nacpala se k nám asi padesátiletá anglicky mluvící cizinka. Zmáčkla si třetí podlaží parkingu a já naopak třetí patro obchodů. Rozjeli jsme se dolů a madam se vyděsila: "Oh shit!" - a začala zuřivě mačkat stejné patro, kam jsme jeli my. Zjevně nepřemýšlela nad rozdíly mezi tlačítky -3 a 3. Ve třetím podzemí se otevřely dveře, ona nevystoupila, jen se otočila a velmi pokorně pronesla: "Oh, sorry..." Mávl jsem rukou, protože v nákupním centru Palladium jezdím i půl hodiny, než najdu správné patro. Zastavili jsme v přízemí, protože výtah předpokládal, že někdo dole vystoupil a mohl by být volný, takže si nás vlastně někdo přivolal. Otevřely se dveře výtahu a uvítaly nás stejné tváře, od kterých jsme před chvílí odjeli. Jen velmi překvapené. "Im sorry, sorry..." - koktala paní ve dveřích a ukazovala nahoru i dolů, jako by právě zjistila, kudy ten výtah jezdí. Ostatně jsme vypadali, jako že jsme jeli trasu nejprve projet. Dveře se zavřely a pokračovali jsme do mnou zvoleného patra. Přijeli jsme do trojky a madam nejdříve opatrně vykoukla, protože už si nebyla ničím jistá. Zřejmé všechno vypadalo bezpečně, tak se na nás ještě otočila, usmála se a vykročila, že vystoupí. Jenže tenhle výtah byl stavěn na pěkně svižné zákazníky, ani nespočítám, kolikrát mne přivřel mezi dveřmi. Dveře se začaly zavírat ve chvíli, kdy se opět otočila dopředu. Lekla se a uskočila zpět. Jeli jsme zase dolů. Oči se jí rozšířili hrůzou a zakryla si ústa: "Oh shit Oh shit..." - otočila se k nám: "Oh, sorryyyyyy..." Musel jsem se smát, až jsem se opřel o stěnu. Zastavili jsme v přízemí. Během otvírání dveří se paní pokusila schovat v rohu, protože tam stále čekaly maminky se svými dítky - a kupodivu, stále ty samé! A teď byly nejen překvapené, ale i nas...štvané. Madam to nakoenc bylo trapné, tak vykoukla a hlesla: "Im sorryyyyy, very sorry..." - a rychle začala mačkat první trojku, kterou nahmatala. Pochopitelně -3. Rozjeli jsme se znovu do parkingu. Řehtal jsem se, až jsem si musel sednout. A paní jen: "Oh shit, shit, shit, shit!!!" Tvářila se, jako bychom jeli do samotného pekla. Podařilo se mi sebrat a zmáčknout si znovu třetí patro. Výtah cinknul, otevřel dveře ve třetím parkingu a cizinka se dívala zoufale na mne a do toho nehostinného prostoru aut. Rozhodně už nechtěla zastavit v přízemí, ale zase se bála, co sama v tom nehostinném místě. Váhání se stalo osudným, dveře se zase zavřely. Jeli jsme nahoru. Paní sklopila hlavu a vmáčkla se do rohu. V přízemí se dveře otevřely. Z původních čekajících maminek už zůstala jen jedna, ostatní odjely druhým výtahem. Ta nebyla tak nervní, tak se jen udiveně zeptala: "Co tam proboha děláte?" Do zavírajících se dveří jsme jen stačil zavolat: "My? Vy jste ve všech patrech, kde jsme zatím zastavili!" Jeli jsme do třetího, otevřely se dveře a mohl jsem s Viki vystoupit, jelikož paní už nestála ve dveřích. Otočil jsem se, jestli také jde, ona se na mne provinile dívala a pomalu se pohnula. Příliš pomalu. Dveře se zavřely. Zevnitř se ozval skřek, mizející v hloubce: "Oh shiiiiiiiiiiiiiiiiii...." Do obchodu jsem lezl po kolenou, protože jsem nemohl dýchat. A to je konec, milé děti, jestli ta paní nevystoupila, tak tam jezdí dodnes.

Přestěhovaná postel

Stěhovali jsme postele a našli pod nimi celkem 62Kč. Rozhodli jsme se, že budeme stěhovat postele asi 16x denně.

   Ještě nějakou dobu bude trvat, než si zvyknu, že přestěhované postele jsou jinde. Už 2x jsem si na ně sedl, narazil si zadek o podlahu a jednou prohmátl do prázdna, když jsem se o ně chtěl opřít. Ale ze všeho nejhorší je můj zvyk skákat šipku do postele. To byla taková blbost... ale taková blbost!!

...Tak nevím, jestli to přestěhování postelí byl dobrý nápad. V noci jsem se snažil nahmatat lampičku, kde bývala a málem jsem rozsvítil manželce prsa. Pak vstanu z postele, jdu do koupelny, vrátím se, lehnu si do postele - a postel nikde. Ale ze všeho nejhorší je můj zvyk ráno se rychle překulit nalevo a postavit se švihem nohou, teď, když mám postel vedle zdi. To byla taková blbost... ale taková blbost!!

Barack a nečas

Listopad. V USA bude další 4 roky stát Barack. Můžeme jen závidět, že se Američané budou mít kde schovat, protože u nás ještě nějakou dobu povládne pěkný nečas. Není to tak, že bych chtěl mít stále krásné počasí, ale - jak se shoduje většina meteorologů - nečas je prostě strašně špatné počasí hlavně proto, že dává prostor těm nejhorším přírodním zjevům. A pak už je jedno, jakou předpověď sledujete, protože všechny budou tvrdit, že bude nečas, ale žádná vám neřekne, jaký živel bude ve skutečnosti vládnout.

Ty potvory vám vlezou všude

To je nemožné. Viki je rok a půl a dosáhne už prakticky všude, nic se před ní nedá uhlídat. Dělám snídani a ona najednou drží v ruce mou sklenici, kterou jsem schválně dal co nejdál na kredenc. Sebral jsem ji, jenže jak jsem pustil nůž na pečivo - chňap - a už s ním šermovala. "Tak nevím, co budu dělat." - říkal jsem si, když jsem seděl na střeše za komínem a mazal si rohlík. Ale prý je to všude stejné. Aspoň tak mne utěšovala ta maminka, co vedle na satelitu krájela mrkev.

Smečka

Káťa krmí Viki a přitom si mumlá: "Teda já nechápu, jak mohla tvoje máma stačit dělat jídlo pro takovéhle 4 děti. Jestli je Viki po vaší rodině, tak jste jí museli sežrat hned ve dveřích i s taškama."

Jak neprobudit miminko

Každý okamžik, kdy miminko spí je pro rodiče natolik cenný, že uděláte cokoli, aby se neprobudilo. Režim během spaní vypadá asi takto:

•  mezi dveře se dává plyšák, aby náhodou nepráskly 
• mikrovlnka se vypíná o chvíli dřív, než začne pískat, že je hotová 
• v televizi se pouští jen němý film 
• z hudby je povolen jen Enjoy The Silence. Bez hudby a zpěvu. 
• nesplachuje se, jen němým gestem s prstem přes rty a pak směrem od sebe se odpadu pokyne, že má tiše odplavat sám. 
• pavouci musí nosit boty s gumovou podešví 
• křupavé věci je možno kousat jen v nejvzdálenějším pokoji od dětské postýlky 
• přechod přes vrzající parkety připomíná něco mezi Čajkovského baletem a olympijskými skoky do dálky 
• návštěvám se otvírá s úsměvem. A roubíkem. 
• pokud pes štěká ze spaní, je pohřben pod hromadou prádla. Musí být dost vysoká na to, aby z hlubin nebylo slyšet slastné mručení. 
• zvukové a chrastící hračky, které zůstaly na zemi jsou označeny na mapě červeným křížkem a lebkou se zkříženými hnáty. Jako miny.

Čekání u lékaře

Čekání u lékaře není nic zábavného pro sedmnáctiměsíční dítě, Viki se po chvíli rozkoukala a občas zabrousila do jiných oddělení. Postupně navštívila všechny na patře. Na Urologii jí řekli, že je úplně normální, když se ve svém věku počůrává. Na Stomatologii jí prohlédli všech 6 zubů a pogratulovali, že jich čeká ještě 14. Bude jako Sněhurka a dvě sady trpaslíků. Na Psychiatrii Viki ujistili, že je úplně normální, ale máme se tam zastavit jako rodiče, kteří pošlou k doktorovi samotné batole. Netuším, co jí řekli na Radiologii, ale když přišla, tak celá zářila. Když se vrátila z Revmatologie, prohlásila, že už si v životě nevrzne. Pak musela utíkat před několika zaměstnanci z oddělení Reprodukční medicíny, kteří jinak musí na takovém výsledku makat skoro rok a půl a teď si představte, že k nim jen tak napochoduje na zlatém podnose hotový Reproduktor. Na Patologii jí vůbec nechtěli, přišla jim nějak moc živá. Na gynekologicko-porodnickém se jí ptaly, jestli má s sebou reklamační papíry a slíbili jí, že jí uznají, protože je ještě 7 měsíců v záruce. Chvíli se honila po chodbách s Podiatrem, který stále volal: "Kde máš nožičky? No kde máš nožičky? Ukaž jak umíš utíkat!" Na Neonatologii jí nechtěli, protože je prý "stará bába". Na Geriatrii Viki moc chválili, že prý ještě žádný pacient nepřišel tak brzo. Na oddělení Lékařské genetiky se jí snažili střelit "něco lepšího než dvojče". Z oddělení Léčby alkoholismu a jiných toxikomanií přišla dost nešťastná, protože se ukázalo, že je závislá na mlíku a bude muset dvakrát týdně chodit do spolku anonymních savců. Na Foniatrii ji dlouho vyšetřovali, ale dostali z ní jenom "mamá", "tatů", "af, af" a "tůdle!", naštěstí jim to stačilo. Nakonec chtěla jít na Mamograf, ale nechtěli ji vzít, že ještě nemá prsa, tak slíbila, že doma má dvě a veliký, tak že si je příště přinese.

Ráno jako každé jiné

Ráno jako každé jiné: zatřese se postýlka, něco se v ní postaví a ozve se: "Mama? Mamá! Tatů... Tatůůů!" Jenže vy byste ještě spali a snažíte se ten budík nějak zamáčknout. Zmáčknu nos a ozve se: "Hehe. Tů, tů." Pak jsem zkusil vyndat baterie. Nejdřív mi to ožužlalo prsty a pak mne to i kouslo! Ten budík musí někde probíjet. Zkusil jsem ho utlumit polštářem, nejdřív to bylo jen dušené: "Hihihi!" - a pak to zase vylezlo. Veškerá snaha k ničemu. Tak jsem si říkal, že tomu zkusím aspoň přeřídit ručičky. Jenže nejdřív mne hodinovka chytla za nos a pak mne minutovka začala tahat za vlasy. A nakonec jsem ucítil vteřinovku. Začala strašně smrdět. Čas vstávat! A rychle, než si mi sedne na obličej!

Jedeme na Barbados

Stojím v cestovní kanceláři a prohlížím si zájezdy. Po několika minutách mne oslovila agentka: "Dobrý den. Už jste někdy byl na Barbadosu?" "Ne, ještě ne." "Je to opravdu kouzelný ostrov, tohle je Crane Beach se svým nádherným růžově zbarveným pískem, lidé na ní chodí třeba jen proto, aby se tam vyfotili." Na chvíli se odmlčela a já se nehýbal. "Jen se díváte nebo máte nějakou představu?" "Představ mám několik. Doposud jsme si s ženou nesplnili sen jet na líbánky do Paříže, stále na to není čas. Také bych hrozně chtěl vidět karneval v Riu a poslední dobou hodně mluvíme o tom, že bychom hrozně rádi jeli na Comiket do Tokia." Agentka zalapala po dechu, zamrkala a pak konečně řekla: "Tak to jste na správném místě. Mohu se zeptat, jestli jste nás našli sami nebo nás někdo doporučil?" "Vlastně nás sem přivedla dcera." "Aha. Ona už s námi někde byla?" "Myslím, že ještě ne." "Aha a mohu vědět, jestli s někým od nás již mluvila nebo sama dostala doporučení od známých nebo viděla naši reklamu - tedy proč vás přivedla zrovna k nám?" "Těžko říct co z toho. Já myslím, že hlavně proto, že tu máte stavební kostky a pastelky." Znovu zalapání po dechu, zamrkání a pak vyhrkla: "Co prosím?" Ukázal jsem k malému stolku, kde seděla Viki způsobně na židličce a se soustředěným výrazem vybírala hračky z krabice. "Ta malá holčička je vaše?" "Nevím přesně, jak k tomu došlo, ale manželka říká, že ano." Můj milý deníčku, dnes jsme byli v nejdražším dětském koutku na světě. Málem nás stál 71 980,- . Měli bychom za to pár dětských čar pastelkou po papíře a devítidenní pobyt na Barbadosu. Natvrdo.

Lžíce ve dřezu

Ty debilní, debilní lžíce v dřezu! To už snad dělají schválně! Příbory vyhlížejí a pak všichni na lžíci: "Dělej, dělej, už jde, rychle lehni si!" Já pustím vodu přímo na tu pitomou lžíci, voda na mne vyprskne a - jak jsem psal posledně - vypadám, jako kdybych se snažil vymočit během hurikánu, protože jsem mokrý ze všech stran a vždy kolem pasu. Ale co jsem doposud taktně nezmínil jsou Kátiny kome

ntáře. Nikdy si neodpustí poznámku, když jdu kolem celý mokrý se převléct, jako třeba:
- "Takže jaký máš teď rekord v zadržování moči?"
- "Co jsi to cvičil? Takhle jsem se v životě nespotila."
- "Zase tě přepadl vodotrysk? Ale nesebral ti tvojí poslední trysku, že ne?"
- "Co se ti stalo? Ne, počkej, nech mne hádat... Nůž ve dřezu! Ne, počkej, počkej, neříkej mi to... Vidlička! Ne, počkej, počkej..."
- "Ty jsi jediný člověk na světě, který by měl nosit do kuchyně igelitové tepláky vytažené až pod bradu."
- "Hele, ony existují i plíny pro dospělé, ale chrání jen zevnitř. Blbý, viď?"
- "Já ti říkala, aby ses vyčůral, než jsi šel na stráň válet sudy."
- "Ty si to snad nikdy nezapamatuješ: nejdřív spláchnout a pak natáhnout kalhoty!"
Grrrrrrrrr....

Malá holčička kleptomanka

K Viki na hřišti přišla stejně stará holčička, také ještě pořádně nemluvila, ale byla přesně v tom období, kdy si mimina rádi podávají věci. Podala jí krásný modro-fialový kyblíček a lopatičku se Spidermanem, Viki si je vzala a metelila k pískovišti. Blonďatá holčička odešla ke kočárku, zahrabala v něm a strčila si do pusy dudlík. Chytil jsem Viki, že ty věci jsou holčičky a musí jí je zase vrátit

. Podařilo se mi jí nasměrovat zpátky k holčičce, kdy přiběhla maminka: "Evičko! Co to máš za čepičku? Co to děláš, to není náš kočárek! Vrať ten dudlík!" - vytrhla jí šidítko a vrátila do kočárku. "Tak Viki, vrať holčičce kyblíček a lopatičku." - povzbuzoval jsem dceru. Paní se k nám obrátila a nejistě podotkla: "Ale to není naše..." Z jedné strany hříště se ozvalo: "Tak Nikolko, kde máš kyblíček?", z druhé: "Tomášku, ty jsi bordelář, kam jsi tu lopatičku zahrabal?" Nějaký otec přišel k nám a zeptal se té paní: "To je vaše holčička?" Matka se okamžitě obrátila: "Ne, ta není moje." - a kráčela pryč s ostentativním voláním: "Evičko! Evičko!" Ovšem dcera ji začala honit, protože se domnívala, že jde o nějakou hru. Takže paní během volání "Evičko!" mávala nenápadně za sebou rukou (asi jako když rozháníte prdy), aby ji odehnala a občas sykla: "Nelez za mnou!" - a tak se honily po hřišti. Přinejmenším blonďatá holčička se ohromně bavila. Vzal jsem svou přechovávačku kradeného zboží a posadil ji na písek. Stoupl jsem si o něco dál, abych se nepletl policii do práce, až se začnou nasazovat pouta a vyhlédl si nejbližší cizí dítě, ke kterému bych se případně hlásil.

M-m-monster kill!

V první lekci jsme si ukázali, jak se stát debilem snadno a rychle. Dnešní lekcí nás provede profesionál Káťa a ukážeme si, jak se stát úplným debilem a získat za to maximum bodů:
Vše začalo prostým výrokem, když jsem viděl rozmočený zbytek kostky mýdla a poznamenal, že musíme koupit nové, protože tohle spíš vypadá jako mrtvý platýz. Kátě se to líbilo a napsala si do nákupního seznamu: KOUPIT PLATÝZE. Když jsme pak šli ven, vzpomněla si před drogerií, že musí skočit pro toho platýze. Chvíli jsme na to téma dělali vtipy. V prodejně jsme nemohli najít platýze, tedy pevná mýdla, všude jen tekutá, takže jsme se museli zeptat. Co jsem nečekal, tou dobou už byla manželka tak zblblá, že před obsluhou pronesla: "Máte mrtvého platýze?" Okamžitě jí naštěstí došlo, že řekla pitomost, když obsluha překvapeně zamrkala, začervenala se a hned se opravila: "Teda myslím živýho." Moc to nevylepšila. Obsluha se nervózně rozhlédla po ostraze. "Teda myslím platýze jako mýdlo." Obsluha si odkašlala a chtěla ukázat k tekutým mýdlům. Káťa už celá červená hned zareagovala: "Ale chci tvrdého, tedy živého platýze... mýdlo." Obsluha se pokusila prchnout. Káťa zavolala: "Myslím mýdlo! Víte... My totiž máme doma mrtvého platýze, ale nechceme tekutýho, chceme aby nestříkal." Nemusím vyprávět, že tou dobou jsem již byl pod regály a snažil se mrtvý smíchy odplazit ven. Obdobnou touhu jistě měla obsluha. Nakonec Káťa zničehonic zahlédla, co jsme chtěli koupit a vykřikla: "No tohle hledáme! Platýz v kostkách!" U pokladny jsme vše vysvětlili. Tedy poté, co jsme tam půl hodiny čekali, jestli se někdo odváží přijít, zatímco zaměstnanci pravděpodobně čekali u monitorů, jestli zmizíme než přijede odchyt. Ale shrňme si to bodově, jako v každé správné střílečce:

"Máte mrtvého platýze?" FIRST BLOOD!
"Teda myslím živýho." DOUBLE KILL!
"Teda myslím platýze jako mýdlo." MULTI KILL!
"Ale chci tvrdého, tedy živého platýze... mýdlo." MEGA KILL!
"Myslím mýdlo! Víte... My totiž máme doma mrtvého platýze, ale nechceme tekutýho, chceme aby nestříkal." M-M-M-MONSTER KILL!!
"No tohle hledáme! Platýzi v kostkách!" HOLY SHIT!!!
No nic, jdu někam uzavřít životní pojistku, protože je otázka času, kdy s Káťou chcípnu smíchy...

Telefonní spam

Už 14 dní mi nevolala žádná reklama. Neuvěřitelné, protože předtím mi tu vyzváněly i dvanáctkrát denně. Zdá se, že zabralo se do mobilu hlásit: "Ministerstvo průmyslu, právní oddělení ochrany spotřebitele, sekce nevyžádaných hovorů: nadiktujte prosím své jméno a společnost, pro kterou pracujete."

Jak se stát debilem snadno a rychle

Na následujícím příkladu chci ukázat, jak snadno a rychle se stát debilem: Jdete koupit zmrzlinu. Normální, ne? Postavíte se do fronty. Pořád normální. Čtete si zprávy na mobilu a čekáte s ostatníma. Úplně normální. Dojdete na řadu, řeknete: "Dvakrát míchanou." Ještě stále normální. Podíváte se na prodavačku a tam bankomat. A už jste debil.

Bonus k jízdence

Šel jsem napřed, abych koupil jízdenky. Při placení jsem se zarazil: "A do háje, peníze mám v kapse u kalhot, která je na zip a otevře ho jenom manželka." Pokladní se ochotně nabídla, že mi pomůže. A dál asi těžko uvěříte, že si příhody nevymýšlím: Přirazil jsem se bokem k pultu, paní prostrčila ruku malým okýnkem přepážky a postranní zip hladce rozepnula. Určitě jsem nebyl její první. Já jsem tedy četl, co všechno pro vás udělají jisté ženy na nádraží, ale netušil jsem, že pracují pro ČD a je to bonus k jízdence. Hned za mnou se najednou utvořila fronta pěti chlapů.

Něco měkkého, mokrého a vzrušeného

Ve dveřích se objevila Kátina hlava s ručníkem na hlavě a její nahá ramena, pokrytá kapkami vody. "Chceš si sáhnout na něco měkkého, mokrého a vzrušeného?" Vyskočil jsem a přiběhl k ní. "Samozřejmě." Zadržela mne se slovy: "Tak až pověsíš ručníky z pračky, skoč prosím s Dennisem, je celý vzrušený z toho průjmu. Díky!" Dala mi pusu na tvář a zmizela. Říkám to poprvé a naposledy: už NIKDY se nenechám nachytat! Nikdy, nikdy, nikdy!

Mail síti knihkupectví Neoluxor

Dobrý den,
byli jsme v jedné z vašich poboček a rádi bychom se omluvili, že vám naše patnáctiměsíční holčička, slovy vašeho zaměstnance “slintala na zboží”. Prochází bohužel takzvaným orálním obdobím, což znamená, že všechno strká do pusy a je z ní takový chodící dárce DNA. Všechny hypermarkety prodávající věci pro nejmenší děti jsou na to připraveny a nenechávají 

v zóně jednoho metru nic, čím by si děti mohly ublížit, měli jsme si uvědomit, že u vás tohle neznáte. Kdybyste nemohli nic sehnat, mohli bychom vám o dětech půjčit nějakou knížku. Já vás rozhodně nemám v úmyslu strašit, ale je určitá pravděpodobnost, že do oddělení pro nejmenší děti jednou přijde někdo, kdo nejmenší děti skutečně má. Víte, hypoteticky. A navíc, někteří rodiče jsou opravdu neřádi a tahají je do obchodů s sebou, místo aby je nechali doma, bezpečně zamčené v truhle. Proto by snad stálo za to, aby ty tři metry oddělení pro nejmenší děti byly uzpůsobené i pro nejmenší děti. Na všech pobočkách. Možná by stálo za to zvolit místo, kam se snadno dostanete s kočárkem a nestrkat oddělení do nezazšího rohu. Manželka mi také připomněla, že by bylo dobré také pořídit alespoň jednu židli do oddělení knih o těhotenství s nápisem “pro těhotné”, aby se vám tam nesrocovali bezdomovci. Kdysi u vás stála a vybírala skoro hodinu, až pak nemohla chodit, ale tehdy si jí žádný zaměstnanec nevšiml, protože neslintala po zboží.
Kdybyste nevěděli co a jak zařídit, můžeme vám zapůjčit malého testera. A zkuste poučit zaměstnance, že mnohem více prodáte, když rodiče upozorníte na potomka s obavou, že chráníte dítě, místo stylu: “Nakupte si ty sračky a vypadněte. Hezký den.” Ti nejlepší zaměstnanci se pak poznají podle toho, že si s dítětem třeba začnou chvíli hrát, aby si rodiče mohli v klidu vybrat. Zvlášť, když je v obchodě v sobotu odpoledne 5 zaměstnanců a jen dva zákazníci.
S pozdravem
Martin Macek Cabicar, manželka Káťa a slIntouš Viki.