Neměl žádný důvod očekávat rušný den, proto se snažil dohonit všechno papírování. Nudnou činnot si zpestřoval chvilkami, kdy bleskově vytasil hůlku, sykl "Scintillo!" a z jejího konce vyrazil proud jisker, který s nádherným modrým plamenem sežehl některý z otravných ministerských obletníků, co mu sem tam narážely do hlavy. Harry je nikdy nečetl, bál se, že by při nich usnul.
Když se pomalu otevřely dveře s nápisem VEDOUCÍ ODBORU BYSTROZORŮ, uviděl v nich zachmuřeného Rona, který celou svou postavou vyzařoval, že nese něco moc ošklivého. Počkat! Něco tu nehrálo. Ty jiskřičky potlačovaného smíchu v jeho očích!
"Myslím, že brzy zemřeš, Harry." - pronesl Ron vážně, ale Harry cítil, že má co dělat, aby se přemohl cukání koutků úst.
"Pokud rychle nevysypeš co máš, tak tě vezmu s sebou."
Ron s komickou obřadností lordova komorníka ustoupil ze dveří a zadeklamoval: "Sire, profesorka Trelawneyová!"
Harry vyskočil a přerazil se o desku oškerušáku, protože těžké kožené křeslo neodletí jako židle, když prudce vstanete.
"Ach, pane Pottere!" - vykřikla profesorka věštění, sotva vrazila do pracovny "Pane Pottere, to je hrůza! Od rána to vidím! A všude. Je to smrt, pane Pottere. Chápete, že jsem musela hned přijít, protože jste patřil k mým nejnadanějším žákům a jak víte, mé předpovědi se nikdy nemýlily."
Harry se konečně vysoukal zpoza stolu a dvěma kroky byl u profesorky Trelawneyové, aby ji podepřel, protože se už už hroutila.
"Co přesně se stalo?" - zeptal se a zcela ponechal stranou přesnost jejích předpovědí, které mívaly spolehlivost mudlovských výrobků Made in China.
"Pane Pottere, musela jsem zrušit hodiny v Bradavicích, protože mi na vás nesmírně záleží - a to, co dnes od rána vidím...!" - zvedla k němu své dva skleněné popelníky v obroučkách, za kterými mrkaly dvě obrovsky zvětšené, vystrašené oči. Nebyla to ovšem hrůza v očích, co Harryho upoutalo. Na jednom z tlustých skel byla rozpláclá můra. Začal mít velmi neblahé tušení...
"Hned ráno, co jsem se probudila - víte, mám váš obrázek na nočním stolku - viděla jsem to znamení! Zlé znamení." - doplnila významně.
"Jaké zlé znamení?" - zeptal se Harry a rychle přemýšlel, jestli nemusí být zrovna někde úplně jinde.
"Jak vidím, nechává vás to úplně klidným. Tu odevzdanost, se kterou jste vždy přijímal svůj osud, jsem pokaždé obdivovala." - vzlykla profesorka Trelawneyová a ztěžka se posadila na židli před empatickou oškeruší. Okamžitě před ní stál šálek horkého čaje. "Oh děkuji." - začervenala se a trochu usrkla.
"Pane Pottere, je to zlé znamení, nemohu se ho zbavit. Je to znamení, které není známo ani kouzelníkům. Budu o něm jistě publikovat nějakou knihu. Zatím jsem ho nazvala Muřismrť."
"Muřismrď?" - opakoval Harry zmateně a uvažoval, jak dlouho tam ta můra musí být, že už i zapáchá.
"Ne, ne, ne - Muřismrť - jako znamení smrti, které vypadá jako... Jako..."
"Rozpláclá můra?" - nadhodil Harry, aby už to měl za sebou.
Profesorka Trelawneyová rozšířila oči, takže na chvíly vypadaly, že přetečou přes její brýle.
"Jak... Ale to je... To je velmi přesné, pane Pottere!" - vyrazila ze sebe šokovaně. "Vy už jste se s tím někdy setkal? Nebo snad... Proboha, nechcete říct, že nejsem první věštěec, který vám to dnes řekl! Že snad ještě někdo objevil Muřismrtě!" Byla opravdu zoufalá a visela Harrymu na rtech každým ze svých prostorově výrazných očí.
"Ne, jste rozhodně první, paní profesorko..." - uklidňoval ji Harry a v duchu viděl, jak Ron organizuje celé oddělení bystrozorů, aby udělali místo na chodbě pro nával věštců, kteří ho přijdou informovat o blízké Muřismrti. "Ale máte pravdu, s něčím podobným jsem se při své práci opravdu setkal." Nevěděl přesně, co udělá, ale něco udělat musel. "Mohl bych si půjčit vaše brýle?"
Nečekal na svolení a překvapené věštkyni rychlým pohybem sundal těžká zavařovací skla.
"Muřismrť vlastně není až tak nebezpečný, je to jen takový šotek na vnitřním oku..." - pokračoval rychle a otočil se od ní a zamumlal: "Pulírexo!"
Harry byl zatraceně rychlý bystrozor. Nejen Trelawneyová by nestačila postřehnout ten zlomek okamžiku, ve kterém se mu ocitla v ruce hůlka a vyčistila skla. Empatická oškeruše navíc okamžitě pochopila, že je třeba odvést pozornost a předvedla nad svou deskou malý ohňostroj.
"Zkuste to teď."
Profesorka Trelawneyová si zmateně nasadila brýle a opět předvedla efekt přetékajících očí.
"Pane Pottere! Jak jste tohle dokázal?! Znamení je pryč!" Jakkoli to znělo zaskočeně, byl slyšet i zřetelný náznak zklamání.
"Víte, to je... To mne naučil Alastor Moody." - vymýšlel si Harry horečně. "Kdysi mi říkal, že něco podobného měl se svým kouzelným okem a od té doby si pořídil..." - přešel za stůl a otevřel jediné šuple. A v něm byla jen jediná věc: pouzdro na brýle. Tedy, pokud se krabice, do které by se vešel i zavařovací hrnec, dá nazývat "pozdro na brýle".
"...pořídil si takovou ochrannou krabičku, do které své oko dával. Jako tuhle, vezměte si ji, prosím."
Profesorka Trelawneyová se s téměř posvátnou bázní natáhla po krabici.
"To je úžasné!" - vydechla. "Vždycky jsem si přála mít něco po Alastorovi.
"No, není to přesně jeho..." - odtušil Harry a snažil se potlačit představu, jak Pošuk skládá oči do té bedny lopatou.
"Mnohokrát vám děkuji, pane Pottere!" - vyskočila bradavická učitelka věštění a lehce se uklonila s nataženou rukou. "Jsem, opravdu ráda, že na mou věštbu existuje ochrana a že osud není tak nezvratný. To je velké poučení."
Harry přesto cítil při potřásání ruky, že by byla mnohem spokojenější, kdyby na její předpověď konečně už někdo skutečně umřel.
"Rád jsem pomohl." - rozloučil se Harry a otevřel ji dveře. Trelawneyová vyšla ven a odplula chodbou. Ani se nenamáhal zavřít a šel opět za svůj stůl. Věděl, že sem hned vpadne Ron. A vpadl. A divoce u toho máchal rukama.
"Co to má být?" - zeptal se Harry zamračeně.
"Muřismrď, nedělej, žes o mně nikdy neslyšel!" - řekl Ron zadýchaně a podivně přistál na židli.
Pak oba vybuchli smíchy, až spadli na zem. Harry si musel sundat brýle a otřít si slzící oči a Ron jen bezmocně bušil pěstí do podlahy.
"Muřismrď - tohle až budu vyprávět doma Hermioně, víš, jak Trelawneyovou milovala..."
"Bojím se...eh...že měla pravdu. Asi umřu smíchy!" - dostal ze sebe Harry a znovu vybuchl. Všiml si přitom, že i oškeruše se baví a lehce se jí třáslo šuple.
Ron se konečně začal sbírat. "A co si dnes udělat společnou večeři? Nechcete přijít s Ginny i s dětmi?"
"To by bylo skvělé!" - souhlasil nadšeně Harry "Přijde i Teddy, dnes se měl u nás zase stavit."
"To je super, vždycky se těším na jeho metamorfágské kousky."
Harry se usmíval. Bavila ho práce. Bavil ho Ron se kterým byl celý den. Má báječnou Ginny, úžasné přátele a po tom všem co prožil má život, o kterém nikdy ani nesnil...
